Bůh stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky

22.12.2225

Na počátku si Bůh chtěl postavit betlém, a tak stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky. Nejprve vymyslel čas a rozdělil ho na měsíce, týdny a dny. Dny vznikaly milióny let, které jsou pro Boha jako mžik. A pak se pustil do práce.

Učinil oblohu a zaplnil ji hvězdami a ptáky.

Učinil světlo a potom slunce (tak to stojí v Bibli, i když se to zdá divné) a v noci rozsvítil bílou lampu, to aby bylo Ježíškovi dobře vidět do tváře a andělé se na Štědrý večer nespletli.

Učinil hory, tak skutečné, že vypadaly jako z korku, a ověnčil je orly a sněhem.

Učinil moře a oceány ze stříbrného papíru a velké pouště ze zlatavého písku pro velbloudy Tří králů.

Pak si zavolal tu nejmenší hvězdičku ze všech hvězd – měla sotva 6 miliónů hypermegawattů – a zavedl ji až na druhý konec vesmíru. Tam do ní zlehýnka a přeopatrně ťukl jedním prstem, právě tak akorát, aby za několik tisíc století zablikala na arabských plážích před zraky mudrců z východu.

To všechno nebylo pro Hospodina nijak těžké. Pouhým pohledem nabarvil veškeré druhy květin, které stvořil, a břehy řek vystlal mechem. Dal vyrůst stromům, které, když se napřímily, rozhýbaly vzduch a způsobily jemný vánek a vichr. Dnes se sice říká, že to vítr hýbe stromy, a ne naopak, ale to by se muselo nejdříve dokázat.

Z větru se zrodily písečné duny a první hudba polí.

Potom si Bůh udělal přestávku a zamyslel se nad tím, kam postaví svůj betlém. A rozhodl se pro městečko Betlém. Vymyslel si postavičky: býčka, oslici, pradleny, pastýře… A jelikož neměl nijak naspěch, založil jim rod: rodiče, prarodiče, praprarodiče. Stovky životů na vytvoření každého jednotlivého života; stovky lásek na dosažení toho správného výrazu obličeje, tónu hlasu a gesta rukou v Božím betlémě.

Pomyslel na svou Matku – celou věčnost o ní snil. A protože se mu stýskalo po jejím pohlazení, začal na Mariiných předcích kreslit jakoby náčrty této květiny, která měla ve svůj čas vykvést.

Stejně jako malíř, který se usilovně snaží o dokonalé tahy štětcem, namaloval Bůh tisíce úsměvů na tisících rtů. Na očích jiných si nacvičil přečistý pohled, který měla mít jeho Matka. A pak se jednoho dne narodila Panna Maria, jeho milovaná dcera, jeho neposkvrněná snoubenka, jeho mistrovské dílo. Postavil ji do betléma hned vedle jesliček s Ježíškem, který – protože byl jenom její – byl jejím živým obrazem.

I viděl Bůh vše, co stvořil. A bylo to velmi dobré, ba co víc, bylo to úžasné. Líbilo se mu to tak moc, že se rozhodl narození svého Syna vysílat v přímém přenosu každý prosinec v dějinách a v každém srdci, ve kterém by bylo místo pro betlém. Tak vymyslel Vánoce.

Vánoce, to není nějaké výročí, ani památka. Také to nejsou jen city. Je to den, kdy Bůh staví v duších betlém. Prosí nás jen o to, abychom mu uvolnili nějaký koutek a umyli si uši, abychom mohli naslouchat štědrovečerním andělským koledám…

Z knihy