Byl Tomáš nevěřící ze závisti?

31.3.2013

Přestože každý z oněch deseti apoštolů, kteří viděli na vlastní oči vzkříšeného Ježíše, poskytl Tomášovi přesvědčivé svědectví, nechtěl uvěřit (srov. Jan 20,25). Je dost pravděpodobné, že jeho nevěřícnost plyne ze závisti. Lze vytušit jeho myšlenky: „Proč jsem nemohl být s ním? To není spravedlivé.“

Místo aby přiznal svou závist, hraje chytrého. Nevěří na pohádky a požaduje věrohodná fakta. Shledá-li je, uvěří.

Závist nám působí mnohé těžkosti

Naše nepřející závist nám působí mnohé těžkosti. „Proč nemohu mít to, co mají jiní?“ Existují takoví produchovnělí jedinci, kteří nejsou ochotni dopřát svým bližním sluchu, snaží-li se podělit o hluboké zkušenosti s Bohem. Jsou velice rozčarováni tím, že sami nic podobného neprožili.

Všichni jsme údy jednoho a téhož těla

Kdo pochopil, co znamená, že my všichni jsme údy jednoho a téhož těla, zaraduje se, uslyší-li o milostech, jichž se dostalo druhým. Dary milosti přece nepatří člověku, nejsou soukromým majetkem. Náležejí společenství církve. Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V církvi je všecko společné. Dostane-li se milosti tobě, upevní se tím nanovo i moje víra.

Víra, po níž toužil Tomáš, byla na dosah: měl ji jeho bratr

Víra, po níž toužil Tomáš, byla na dosah: měl ji jeho bratr. Pochybnosti mnohých vyplývají ze snahy zakusit všechno sami, bez spolehnutí na druhé. „Sám se rozhoduj, sám si vybírej,“ říká se. Boží řád je ale docela jiný. Otec si přeje, aby se jeho děti chovaly jako spojené nádoby. Dary udělené jednotlivci jsou určeny nejen jemu samému, ale také ostatním.