Charles Journet († 1975): O naději

9.10.2006

Nyní se dostáváme k naději. Zatímco víra je znalost, naděje je očekávání. Víra nechává poznat Boží hlubiny, naděje probudí touhu vydat se k nim. A Bůh, který stojí na počátku víry jako světlo, je i počátkem naděje, jako posila. V patnácté kapitole knihy Genesis se říká: „Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: »Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká, merces tua magna nimis«“ (Gn 15,1). Tento ohromující text teologové rádi označují jako výchozí i cílový moment naší naděje. Cílem, účelem teologální ctnosti naděje je – ač to zní jako čiré bláznovství – vstoupit do samého Boha a jeho slávy. „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal“ (Jan 17,24). „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, (…) radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,11). „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem“ (Mt 25,23).

Svůj původ má teologální ctnost naděje v Bohu, jehož všemocnost přináší nepochopitelnou pomoc: „Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův“ (Iz 41,14). „(…) nesl jsem vás na orlích křídlech a dovedl vás k sobě“ (Ex 19,4). „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“ (Lk 12,32).
Zatímco víra působí, že lneme k Bohu jako ke zdroji poznání pravdy, kterou nám zjevil, naděje nás nechává lnout k Bohu jako k prameni touhy po dobrotě, kterou pro nás připravil, ale ještě nám nepatří. Bylo by neúplné, kdybychom se opovážili popsat vznešenou ctnost naděje následovně: očekáváme to, co nemáme. Proto v Živém plameni lásky vykřikne vroucí duše, která už je očištěna, ale ještě držena v poutech těla: „Protrhni závoj tohoto sladkého setkání!“
Víra očišťuje chápavost věřícího a vede ho k hledání odpovědí na jeho největší otázky v Boží noci, naděje zatím očišťuje jeho srdce a zavazuje ho k tomu, aby svou touhu namířil až za obzory pozemského světa: „(…) až procitnu,“ říká žalmista, „nasytím se pohledem na tebe“ (Žl 17,15). Jako druhé v pořadí rozvíjí sv. Jan od Kříže ve Výstupu na horu Karmel téma nároků, které si teologální ctnost naděje klade na očištění toho, co nazýváme pamětí, jejích snů a plánů: „Abys došel k tomu, co nevlastníš, musíš jít (cestou), kde nevlastníš. (…) Když se u něčeho zastavuješ, přestáváš směřovat ke všemu.“

Autor textu: Charles Journet (+1975)
Převzato z: dodatek Čítanka o naději z knihy Kotva naděje od autora Kateřina Lachmanová
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101306-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému