Křesťanská identita sestává ze dvou složek: nehledat sebe, nýbrž přijmout Krista – spolu s ním se odevzdat a tak se osobně podílet na jeho díle, ponořit se do něho a sdílet s ním jak jeho život, tak jeho smrt. Tak to svatý Pavel píše v listu Římanům: Byli jsme „křtem ponořeni do jeho smrti… byli jsme spolu s ním pohřbeni… srostli jsme s ním… Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,3.4.5.11). Právě tento poslední výraz je příznačný: Pavlovi totiž nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění či věřící; pokládá za stejně důležité říci, že jsou „spojeni s Kristem Ježíšem“ (srov. také Řím 8,1.2.39; 12.5; 16,3.7.10; 1 Kor 1,2.3 atd.). To vše musíme vtělit do našeho každodenního života po příkladu Pavla, který s tímto velkým duchovním rozletem neustále žil.

 

Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem jeho existence a nejhlubším motivem celé jeho apoštolské práce. Je tedy důležité uvědomit si, nakolik může Ježíš Kristus utvářet život člověka a tedy i náš vlastní život.