Dívám se na dojemně rozkaceného chlapečka –

Tříletého chlapečka.

Jak je hezké, že mám už nyní takové zastání. Ta vosa neví, co ji čeká. Kousat tatínky se nevyplácí.

***

„Tatínku?“

Pohlédnu na syna –

Přichází ke mně tak vážně, jako by se měl ptát na nejdůležitější otázku ve vesmíru.

„Kdyby mě kousnul lev, naplácal bys mu?“

„Kde by se tady vzal lev?“

„Lvi můžou přijít z cirkusu. Nezamknou ho a on k nám přijde.“

Je to nepravděpodobné… Velmi nepravděpodobné.

Ale koneckonců na tomhle světě není nic, co by nebylo nemožné.

„To víš, že bych mu naplácal.“

Tak to má být.

Chlapeček se zastane tatínka, když je na něj vosa zlá.

A tatínek se zastane chlapečka, kdyby přišel lev.

Od toho tu jsme –

Abychom jeden druhému pomáhali…

Ne, tohle nejsou směšné hovory.

Tohle jsou rozhovory, při kterých se nenápadně kladou koleje, po kterých pojedou příští životní události…

Kdo si uvědomí, že s dítětem nejsou ani zdánlivě zbytečné hovory zbytečnými –

Ten se stává moudrým kormidelníkem příštích plaveb svých dětí.

 

Z knížky