Mluvit o obyčejných věcech není pod Ježíšovu úroveň

21.10.2024

To, že Ježíš používá podobenství, je obdobou toho, s jakou milostí Bůh přišel mezi nás. Stejně jako nebylo pod Ježíšovu úroveň oslovovat své posluchače způsobem, kterému rozuměli, tak nebylo pod Boží úroveň vstoupit do světa způsobem, kterému můžeme rozumět, tedy v Ježíši. Ježíš tím, že mluví v podobenstvích, říká: „Chcete vědět, jak vypadá Boží království? Povím vám příběh.“ V Ježíši Bůh říká: „Chcete vědět, jaký jsem? Dovolte mi, abych pro vás byl příběhem, Ježíšovým příběhem.“ V jistém smyslu je sm Ježíš Božím podobenstvím.

***

Strhnul jsem volant, abych neporazil ovci

Před léty jsem pracoval v Nairobi v Keni. Mým úkolem bylo pomáhat uprchlíkům začít s drobným podnikáním, aby mohli uživit sebe a své rodiny. Jednoho dne jsem jel džípem ven z města, abych navštívil farmáře, který za pomoci naší organizace založil farmu, kde choval dobytek. Když jsem jel serpentýnami nahoru do strmého horského průsmyku, uchvátila mě bujná zelená tráva, která pokrývala úbočí kopce. Najednou, zdánlivě odnikud, z kopce seběhla osamělá bílá ovce, a rovnou před auto. Strhnul jsem volant, abych ji neporazil (kolem naštěstí nejela žádná jiná auta). A pak jsem se díval, jak opatrně sestupuje do údolí po pravé straně silnice.

Vtom se zleva ode mě přes silnici přehnala postava. Byl to malý masajský pastevec. V jejich kultuře to je tak, že nejmenší chlapci, někdy už pětiletí, se starají o ovce, starší pasou kozy a nejstarší, včetně mužů, mají na starosti dobytek. Pastýř přeběhl před mým stojícím autem. Byl bos, usmíval se a mával mi, když mě míjel. Štrachal se dolů po úbočí kopce za ovcí, za ním se zvedala oblaka prachu a on celou dobu hlasitě volal. Pár vteřin jsem ho pozoroval, jak sestupuje z kopce. Pak jsem se podíval nahoru a uviděl zbytek stáda, asi dvacet nebo třicet ovcí, které byly nahoře na kopci po mé levici.

To je pěkně hloupé! Pomyslel jsem si. Kvůli jedné ovci opustí celé stádo. Pak mi to došlo, a hlasitě jsem se rozesmál. Bylo to podobenství o ztracené ovci naživo!

Celé podobenství v Matoušově podání zní takto: Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných (Mt 18,12–14; Lk 15,3–7).

Pokud za námi Bůh spěchá alespoň s poloviční energií, jakou měl onen masajský chlapec, pak se lidstvo nemá čeho obávat.

Toto krátké podobenství je jen jedním z příkladů, kdy Ježíš použil obraz, který jeho posluchači dobře znali: pastýř, kterému se ze stáda ztratí ovce. Jako člověk, který nikdy neviděl pastýře naživo, jen ve filmech, jsem před příjezdem do Keni neměl tušení, že by pastýř nechal stádo stádem. Ale všimněme si, že Ježíš říká: „Nenechá těch devětadevadesát?“ Svým tehdejším posluchačům neříká nic nového. Vychází z toho, co už znají. To je zřejmé i z Lukášovy verze. „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát…?“ ptá se. Jeho posluchači také vědí, že hledání zatoulané ovce není vždy korunováno úspěchem. Je jim jasné, jak důležitá jsou slova „a když ji najde“.

Bohu je líto každého, kdo zabloudí

Ježíš jim příběhem říkal to, s jak hlubokou touhou nás Bůh chce najít, zejména ty, kteří se jakkoli ztratili, nebo ty, kteří jsou, jako v Matoušově verzi, planómenon, „zatoulaní“. Je zde hmatatelné to, že Bohu je líto každého, kdo nechtěně zabloudí. Jak často se nám to v životě stává. Ocitáme se, téměř aniž bychom si to uvědomovali, daleko od Boha i od druhých. Ale nezaznívá tu žádné odsouzení, je tu jen soucit.

V Lukášově verzi je přidána navíc tato dojemná poznámka: „A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘“ Tímto detailem evokuje Lukáš jak žalmistův obraz pastýře, který se stará o své ovce, tak praxi pastýřů té doby. (Starověké sochy zachycují pastýře nesoucí ovce stejným způsobem.) Tento hluboce osobní dovětek zní jako něco, s čím se Ježíš a jeho posluchači mohli často setkat. Ježíš tedy svým posluchačům předkládá obraz z každodenního života, který silně evokuje Boží lásku k nim.

V Lukášově a Matoušově evangeliu Ježíš výslovně spojuje tato podobenství s radostí, jakou má Bůh z „jednoho hříšníka, který se obrátí“. S radostí, která je větší než ta z devětadevadesáti, kteří „obrácení nepotřebují“, jak říká Lukáš. Pro ilustraci Ježíš předkládá ještě jeden obraz, a to ženy, která má deset mincí, jednu ztratí, a proto vymete celý dům, jen aby ji našla.

Nebylo pod Boží úroveň vstoupit do světa způsobem, kterému můžeme rozumět

Mluvit o obyčejných věcech není pod Ježíšovu úroveň. Naopak to vyjadřuje, jak moc chtěl předat poselství o Božím království. Pokud splní svůj účel vyprávění o ovcích, pak bude vyprávět příběh o pastýři. Pokud pomůže vyprávění o ženě, která hledá minci, bude mluvit o ní.

To, že Ježíš používá podobenství, je tedy obdobou toho, s jakou milostí Bůh přišel mezi nás. Stejně jako nebylo pod Ježíšovu úroveň oslovovat své posluchače způsobem, kterému rozuměli, tak nebylo pod Boží úroveň vstoupit do světa způsobem, kterému můžeme rozumět, tedy v Ježíši. Ježíš tím, že mluví v podobenstvích, říká: „Chcete vědět, jak vypadá Boží království? Povím vám příběh.“ V Ježíši Bůh říká: „Chcete vědět, jaký jsem? Dovolte mi, abych pro vás byl příběhem, Ježíšovým příběhem.“ V jistém smyslu je sám Ježíš Božím podobenstvím.

Z knihy

Ježíš
Svědectví o cestě, která může změnit i váš život
James Martin
(Pro web redakčně upraveno).