Znakem přátelství je, že když se s někým shledáš po roce, můžeš s ním či s ní hovořit tak, jako byste se viděli včera. Přátelé nemusejí být stále pohromadě, a přesto spolu kdykoli mohou hovořit o důležitých věcech. 

 

Od mládí jsem měl rád hory. I jako arcibiskup jsem těch svých málo volných chvil ještě využíval k túrám po horách, aspoň jeden půlden za týden. Moji nejdávnější přátelé jsou spojeni s horami. Společně jsme zdolávali náročné cesty, společně jsme překonávali nebezpečí, a na to se nezapomíná. Dělili jsme se o jídlo, i o skleničku po dobytí vrcholu. Při chůzi jsme dlouhé chvíle mlčeli, aniž to komu bylo nepříjemné. Ale také jsme hovořili o osobních otázkách s otevřeností, jaká je možná snad jen na horách. Vzpomeňme, co učedníci zažili s Ježíšem na Hoře proměnění, kde chtěli zůstat a postavit tam stany, když se otevřela nebesa. A pak člověk musí zase dolů, musí do práce a lopotit se. Ovšem s novými silami a s vědomím, že má přátele.

 

Přítel dopomáhá druhému k velikosti. Odhaluje jeho nadání a pomáhá mu, aby je využíval a zdokonaloval.

 

Autor: Martini Carlo Maria 
Kniha: Hovory v Jeruzalémě
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
- 101772-

 - tituly z této edice: Inspirace