Nepamatuji si, že by si někdy moji rodiče něco hezkého řekli…

28.12.2012

Moji rodiče spolu žili, jak jsem byla přesvědčená, jenom kvůli mně, jenom – jak říkávají zahořklé ženy – jenom kvůli dítěti… Nepamatuji si, že by si někdy něco hezkého řekli. Třeba celý týden spolu nepromluvili, chodili kolem sebe jako lidé, co se neznají. Vyrůstala jsem v tomhle prostředí a dost mě to poznamenalo.

Rodiče to věděli, jednou jsem slyšela matku, jak křičí na otce, že zmrzačil dceru, a otec jen odešel a zamumlal ve dveřích, že ona mě zmrzačila. Oba to mysleli, samozřejmě, psychicky, zdravá jsem byla až hanba. Ale byla jsem dost vystrašené dítě a rozhodně mě tenhle „domov“ poznamenal. Neuměla jsem s nikým vyjít, bála jsem se lidí a mužů zvlášť, vyhýbala jsem se jim.

A pak se to stalo. Bydlela jsem na internátě a domů jsem jezdila jednou za měsíc, a to jsem ještě kolikrát hledala výmluvu, abych domů nemusela. Měla jsem rodiče celkem ráda, jenže být s nimi, v tom hrozném prostředí, ve kterém je pouze ticho a zášť, jsem netoužila.

Jednou jsem zatelefonovala domů: musím učit na zkoušky a přijedu až příští měsíc.

„To je škoda,“ řekl otec a zavěsil.

Stiskly mě výčitky. . .

Ale ucítila jsem takové ulehčení, že to za ty výčitky stálo. Sešla jsem do internátní klubovny a dívala se na televizi. Představa, že nemusím domů, mě vyloženě hřála.

Za tři dny jsem zase seděla u televize a poslouchala zprávy a najednou slyším, že kraj, ve kterém jsme bydleli, zatopila voda. Stoletá voda. Viděla jsem obrázky ulic, v nichž lidé jezdili na lodičkách, domy zaplavené až do druhého patra vodou, viděla jsem náměstí, která se změnila v jezera.

Hned jsem běžela k telefonu. A volala domů.

Telefon nefungoval.

Padla na mě strašná úzkost. Nejradši rozběhla domů. Ale přestaly jezdit vlaky i autobusy. V televizi jsem viděla, jak se valí voda po ulicích, a ty se změnily v řeky. Potraviny se tam dopravovaly vrtulníky a vrtulníky také odvážely lidi, kteří se zachraňovali na střechách domů. Viděla jsem, jak se některé domy řítí a jak se valí voda z protrženého rybníka. A tam někde, říkala jsem si, jsou otec a matka.

Snažila jsem se něco dozvědět v informačním centru – tam byl zmatek, nic nevěděli. I povodňový štáb byl vyplaven z místa, ve kterém pracoval.

Co jsem mohla dělat?

Jen jsem čekala, plakala a sledovala každou mimořádnou povodňovou relaci. . .

A pak se jednou v noci ozvalo klepání na dveře mého pokoje.

Vyběhnu – a na chodbičce stojí rodiče.

Padla jsem matce do náruče a plakaly jsme, a pak jsem viděla, že mě i matku objímají další ruce, tatínkovy. Tak jsme se tam objímali a nikdo z nás nemohl mluvit.

„A teď se trochu napijeme,“ řekl otec a vytáhl z tašky láhev vína. Řekl, že je to jedna z mála lahví vína z našeho vinohradu, které se mu podařilo zachránit.

Sedli jsme si v mém pokoji a já jsem šla pro skleničky. Když jsem se vrátila, myslela jsem, že je to sen. Matka držela otce za ruku a dívali se na sebe. Tak jsem je ještě nikdy neviděla, aby se na sebe dívali.

A pak vyprávěli.

Povodňová vlna přišla naprosto nečekaně. Otec šel po dvorku, uslyšel hluk, a už plaval v prudkém proudu. Nesl ho od domu. Všude jen voda a spoušť.

Matka seděla na verandě a voda ji z ní spláchla. Příval je nesl po dvoře a každou chvíli jimi smýkl, nemohli se ničeho zachytit. Tak je ta voda donesla až k seníku, kde se oba zachytili.

Celý den a celou noc byli na střeše seníku, než k nim dorazila loďka záchranářů, aby je odvezla ze zátop. Co si tam na té střeše povídali, když se kolem nich hnala jedna vlna za druhou, nevím.

Nevím, co si tam povídali, když byli sami na vodní pláni a viděli, jak se jim hroutí dům. Ale asi si toho pověděli dost. Asi si vyříkali všechno, co mezi nimi za ty roky bylo. Ta voda odplavila nejen zdi jejich domu.

Jak se tam tak dívali na valící se peřeje kalné vody, odplavily ty vlny i zeď, která mezi nimi byla.

Já vím, ta povodeň byla hrozná. Nadělala škody za miliardy.

My jsme nebyli pojištěni a spadl nám dům.

I když teď nevím, kde budeme bydlet a co s námi bude dál, myslím, že bych neměnila.

A myslím, že otec s matkou taky ne.

Nechci, aby to, co řeknu, vypadalo banálně. Ale ono je hrozně krásné mít otce a matku, kteří spolu nejsou jen „kvůli dítěti“, mít otce a matku, kteří se drží za ruce.

Někdy se nám zřítí dům, a je to to nejlepší, co se nám mohlo stát. Kdo ví, jestli na ztrátách nevyděláváme někdy nejvíc. . .

Kniha: Andělská škola lásky
Autor: Eduard Martin
vydalo: Karmelitánské nakladatelství 2012
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101744-

Další dostupná literatura k tématu:
- manželství
- rodičovství
- příběhy
- beletrie

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému