Rozvoj a osobní odpovědnost

21.7.2009

Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu jednotlivce i národů: žádná struktura není schopna zaručit tento rozvoj, opomíjí-li lidskou odpovědnost nebo staví-li se nad ni.

Ony „mesianismy plné slibů, ale vytvářející jen iluze,“ stavějí vlastní návrhy vždy na popření transcendentní dimenze rozvoje, s domnělou jistotou, že rozvojem mohou disponovat. Tato falešná jistota se obrací v slabost, protože s sebou přináší zotročení člověka, jež z něj dělá pouhý prostředek rozvoje. Naproti tomu pokora toho, kdo přijímá povolání, se proměňuje v pravou autonomii a činí člověka svobodným. Pavel VI. nepochybuje o tom, že rozvoj zbržďují rozličné překážky a podmíněnosti, je si ale také jist tím, že „ať je vliv, který na něho působí, jakýkoli, každý člověk zůstává hlavním strůjcem svého úspěchu nebo selhání“. Tato svoboda se týká rozvoje, který můžeme sledovat, ale zároveň také případů zaostalosti, jež nejsou dílem náhody nebo dějinné nutnosti, ale plynou z lidské odpovědnosti. Právě proto „národy trpící hladem volají s nářkem o pomoc k národům, které mají blahobyt.“ Také toto je povolání, tedy výzva svobodných lidí k jiným svobodným lidem k společnému přijetí odpovědnosti. Papež Pavel VI. živě vnímal důležitost ekonomických struktur a institucí, ale stejně tak jasně chápal, že slouží jako nástroje lidské svobody. Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský: jen v prostředí odpovědné svobody může přiměřeným způsobem růst.

Z encykliky papeže Benedikta XVI. Caritas in Veritate -101525-

Autor: Benedikt XVI. | Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému