Sám se divím, že jsem nepropadl nervozitě, ale snažil jsem se normálně uvažovat. Mám s ním navázat rozhovor, mohu si troufat zaútočit na něj násilím – rozespalý v noční košili? Mohl bych skočit k telefonu? Všiml jsem si, že onen lupič, který se dostal na faru vypáčením zavřených hlavních dveří, nějak zavrávoral. To mně dalo odvahu přiblížit se k němu a vtom už on sám sundal svou škrabošku a já jsem v něm poznal svého „klienta“ z věznice. Také odhodil pistoli, která byla jen dětskou atrapou. I on dostal odvahu ke klidnému hovoru. Bylo mně tedy jasné, že můj milý lupič je pod vlivem drog. Přinutil jsem ho, aby se šel na otoman vyspat, a ráno že se dohodneme. Spal až do oběda. Pozvali jsme ho ke svátečnímu obědu, on se omluvil, dostal stovku na vlak a po vzájemném přátelském vánočním blahopřání odcestoval. Za rok jsem se dověděl, že se ho ujal farář z jedné farnosti a že je dnes pokřtěn a panu faráři pomáhá. 

 

A tak událost, která vypadala ze začátku strašidelně, uzavřela se nečekaně dobře. Z narkomana, lupiče, vězně a bezdomovce se stal spolupracovník na faře. Může to vypadat jako neskutečná pohádka a policisté mě varují, že přece vím, že už dva kněží byli při přepadení zavražděni. Co tedy? Můžeme se spolehnout na všelijaká bezpečnostní zařízení, na policii – nebo svěřit všechno režii Boží?! A co takhle andělé strážní a naši patronové, kteří se tam nahoře nudí, protože o ně nestojíme a spoléháme se jen na sebe!?

 

Jestlipak i takovému narkomanovi a lupiči máme být svědky? On asi na to nemá nárok, že ano.

 

 

/…/ Kéž by moje zkušenosti s naplňováním Boží vůle pomohly i čtenářům přijít na chuť vůli Boží a tomu, naslouchat hlasu Ženicha. Stejně jako například Antonín Dvořák - který dovedl vyjádřit ve svých dílech tolik mystické krásy, jíž dovedou rozumět i „obyčejní“ posluchači – na konci každé své partitury napsal poděkování Pánu Bohu, tak i já musím poděkovat Duchu svatému za každou správnou myšlenku. Za nedokonalosti, nebo i chyby se omlouvám, popř. je odvolávám. 

Léta Páně 2004

 

P.S.

Všeobecně se tvrdí, že kvalitní duchovní život musí být radostný, křesťan tudíž musí mít smysl pro humor (viz sv. Tomáš Morus). Náš biskup Josef Koukl dokonce tvrdí, že i Bůh má smysl pro humor. Jsem ochoten tomu věřit.

K těmto řádkům by měla být přílohou Dvořákova Novosvětská symfonie a rozhodně by měla znít na závěr života každého z nás – nebo jeho Te Deum s vítězným Aleluja!

 

 

 

Ladislav Kubíček (3. ledna 1926, Rachov – 11. září 2004, Třebenice) 

P. MUDr. Ladislav Kubíček se narodil 3. 1. 1926 na Podkarpatské Rusi, v Rachově. Promoval r. 1950 na Masarykově univerzitě po ročním zákazu studia, neboť odmítl podepsat přihlášku do vládnoucí komunistické strany Vojenskou službu vykonával u jednotky PTP, která sloužila jako trestný pracovní tábor. V lékařské profesi působil na různých místech republiky, překládán často pro náboženské a politické přesvědčení. Pro nepolepšitelnost a negativní poměr ke komunistickému zřízení s ním byl rozvázán pracovní poměr ve zdravotnictví. Nastupuje pak jako horník do Karviné. V roce 1959 byl za politické „podvracení republiky“ odsouzen a uvězněn. Po amnestii pracoval v Kamenoprůmyslu jako lisovač a brusič. Zároveň studoval soukromě teologii, je tajně vysvěcen na kněze a v roce 1968 biskup Trochta získal státní souhlas k jeho duchovenské činnosti. Působil pak na mnoha venkovských farách litoměřické diecéze, krátce byl pověřen i duchovní službou v litoměřické nemocnici a ve věznici. V září 1976 byl poprvé ustanoven administrátorem v Třebenicích, malé obci v Českém středohoří, i tam však mohl setrvat pouze jeden rok. Do Třebenic se opět vrátil až v srpnu 1999. 

 

Mimo svou pastorační činnost se zabýval řešením případů hraničních oblastí gynekologie, psychosomatických nemocí, psychiatrie, duchovního života a manželství. Pomáhal i velkému okruhu přátel jako zpovědník, duchovní rádce a přítel, s široce otevřeným srdcem pro všechny potřebné. 

 

Zemřel v sobotu 11. září 2004 na své faře, zabit rukou lupiče a vraha.

 

 

Vůle Boží - zbožná fráze? (2. vydání) Ladislav Kubíček Info a běžná cena: brožovaná, 95 stran, 119 Kč Edice: Příběhy Vydáno: 2016 Objednací číslo: 101993 Druh zboží: kniha

Anotace knihy Jindy zase na mém úseku v dole visel ze stropu velký balvan, který se jaksi nedal bedněním podchytit. A tak jsem řekl Kristu Pánu: „Teď máš možnost mi dokázat, jestli počítáš s mýma rukama, aby mohly ještě sloužit u oltáře. Jestli mě ten balvan zmrzačí – anebo se mi nic nestane.“ Sotva jsem to dořekl, balvan spadl a přerazil mi násadu od lopaty, deset centimetrů od prstů! Samozřejmě: náhoda! Ale v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že to nebyla náhoda, ale jasná odpověď Boží – ovšem jen pro mě. Také jsem hned poděkoval.  A ruce slouží dodnes a denně se mohou dotýkat Těla Páně. (ukázka) Rukopis autor odevzdal do redakce jen krátce před svou tragickou smrtí, která nastala 11. září 2004. Obsahem je mozaika autobiografických vzpomínek, protkaná „zlatou nití“ neokázalé lásky k Bohu a k lidem a radosti z kněžské služby. Pro neutuchající zájem čtenářů vychází v novém vydání, s rozšířenou fotografickou přílohou.

Dobrozdání Dobrá kniha 2004 - Jako knihu roku označili titul "Vůle Boží - zbožná fráze?" v anketě Katolického týdeníku za rok 2004 lékařka Marie Svatošová a evangelický farář Miloš Rejchrt. [Katolický týdeník]