Výčitky v dialogu s Bohem

7.10.2008

Výčitky v dialogu s BohemPřed lety jsem byla v jednom modlitebním shromáždění svědkem zvláštní situace. Bylo tam kolem stovky lidí. Jak bývá zvykem, společná modlitba začala zpěvem písní k Boží chvále a měla pokračovat spontánními modlitbami účastníků. Jakmile však utichly kytary a zpěv, modlitba zvláštně „drhla“. Většinou se na dlouhou chvíli rozhostilo napjaté ticho, a když už to někdo z vedoucích nemohl vydržet, vyslovil krátkou modlitbu nebo dal znamení hudebníkům, aby zazněla další píseň.

Z několika desítek účastníků byla pouze jedna paní vnitřně naladěna chválit Boha, a tak vydatně zachraňovala situaci. Vstupovala do modlitby nebo spíše do trapného ticha dlouhými proslovy k oslavě Boží, po nichž se vždycky opět vrátilo napjaté ticho, z něhož nás vysvobodila buď zase ona, nebo další píseň.

Měla jsem intenzivní pocit, že přítomní mají v tuto chvíli v sobě všechno možné, jen ne důvody k Boží chvále a děkování. Se svolením vedoucích jsem tedy shromáždění vyzvala, abychom na okamžik naslouchali svým srdcím a potom přinesli před Boží tvář právě to, co tam najdeme; někdo raději potichu, někdo nahlas, ale pokud možno bez cenzury.
Po dalším okamžiku ticha se ozvalo několik krátkých modliteb a společenství se začalo probírat z apatie. K mému překvapení náhle vstoupila do modliteb tatáž paní, která předtím vedla příkladné řeči k Boží oslavě, a spustila doslova litanii výčitek vůči Bohu: „Bože, vyčítám ti, že se ke mně chováš, jako bys snad ani nebyl! Vyčítám ti, žes nám dal nemocné dítě! Vyčítám ti, že jsi nás nevyslyšel, když jsme prosili za uzdravení! Vyčítám ti…“ Byla to autentická modlitba, protože vyšla z hloubi srdce, ale asi všechny šokoval ten kontrast. Každému bylo zřejmé, že jen jeden ze dvou postojů mohl být pravdivý, jen jeden byl opravdovým výrazem jejího rozpoložení „tady a teď“.
Někdo z přítomných měl později pochybnost, jestli bylo vůbec správné vyzvat lidi k takové otevřenosti v modlitbě. Byl toho názoru, že pokud si člověk nese takové věci v srdci, není to problém, ale pokud je vůči Bohu vysloví, je to už hřích. Přemýšlela jsem nad tím, ale čím více čtu Boží slovo ve světle tohoto problému, tím jsem klidnější. Hospodin s takovou modlitbou problém nemá. Vždyť on hledí do srdce člověka a čte tam jako na dlani, není závislý až na tom, co vyslovíme: „Slovo ještě nemám na jazyku: hle už je znáš, Hospodine, celé“, vyznává žalmista (Žl 139,4).

Autor textu: Kateřina Lachmanová
Převzato z knihy: Síla přímluvné modlitby
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101285-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému