Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

6.11.2012

Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen úžasný listopadový obrat. Současná situace našeho národa mne ale však skličuje.

V silném mrazu listopadu ´89 jsme cítili jásavé jaro

Je tomu několik let, co byla v Římě svatořečena Anežka Česká. Její kanonizace se stala předehrou k slavným dnům po sedmnáctém listopadu. Jako by již tam v Římě to začalo a bylo pak zakončeno listopadovými událostmi. Koho by dříve napadlo, že se tak najednou dočkáme svobody a s tím i pádu komunismu, který mluvil tom, že přetrvá na věčné časy?

Lidské tváře se tehdy rozjasnily, podávali jsme si bratrsky ruce a v naší zemi začal nový život. Radost a nadšení naplnily ty, kteří byli desetiletí dušeni lží a násilím. Padla svírající pouta a národ propukl v jásot.

Tenkrát jsme stáli na Václavském náměstí nebo na Letné jako jedna rodina. Všichni byli naplněni tolerancí, ohleduplností, pochopením, láskou a nesmírnou radostí. Všude jen úsměv a nadšení, plno optimismu, vždyť jsme vyšli z vězení do jasného dne plného slunce. Temnota byla za námi a nastával nový den plný jara, byť byl již pozdní podzim. Všichni jsme v tom silném mrazu cítili již jásavé jaro. Zněly slavnostní fanfáry nového života.

Nyní po letech ale cítíme chlad

A nyní po letech cítíme chlad a fanfáry přestaly znít. Už se zase dělíme, na sebe narážíme, neomaleně se kritizujeme, pomlouváme se. Tenkrát jsme cítili v chladu skoro zimního času úžasné niterné teplo. Dnes se nás zmocňuje citelná zima. Když toto píši, cítím podzimní chlad, a nikoliv úžasné teplo onoho konce listopadu. Většina z nás za ten čas vystřízlivěla z růžových snů o bezprostředním a lehkém přechodu od totality k demokracii.

Kam jsme se to dostali? Materialismus přetrvává, vzrůstá mamonismus, konzumismus a nacionalismus. Toto vše je jako hrozný mor, který se lidí zmocnil. Už jsme jiní, než jsme byli v listopadu 1989. Nedůvěřujeme si, jsme si cizí a zapomněli jsme velmi brzy, že v pravdě, lásce a jednotě je naše síla. Často si říkám, že buď se zas budeme mít rádi a pak budeme žít, nebo budeme pokračovat v nedůvěře a nenávisti a tak směřovat k zániku nebo rozpadu. Jsme v nebezpečí chaosu i rozvratu.

Buď budeme svobodný a demokratický stát, anebo si budeme podrážet nohy

Mysleme naši vlast. Otázkou už není jen mít, či nemít to, nebo ono. Jde o něco mnohem závažnějšího, doslova být či nebýt. Existovat jako svobodný a demokratický stát, nebo jen živořit, hádat se, dělit se, podrážet si nohy. Otázka po bytí nebo nebytí se nám jeví jako zásadní. Nemůžeme jen brát, abychom hodně měli.

Lidé se za socialismu naučili krást, naučili se lhát, podvádět... Největší zkázou je zkáza v myšlení, zkáza mravní, nikoliv ekonomická. Největším nepřítelem jsou zlé vlastnosti nás všech. Jak těžko se předělávají! Chyba není v demokracii, která nám byla dána a pro kterou se tolik z nás obětovalo, ale chyba je hluboko v nás, v našem starém způsobu života. A pouhou změnou poměrů se nic nemůže změnit. To vidíme každý sám na sobě. Musíme se měnit každý z nás. Je mi smutno, a přec tolik věřím, že zas přijde jaro, jestliže se všichni vnitřně proměníme.

Těší mne, že ne všichni vidí negativně

Současná naše situace našeho národa mnohé skličuje. Těší mne však, když se setkám s lidmi, zvláště mladými, kteří nevidí všechno jen negativně. Není důvodu, abychom byli jen pesimisty. Těžkosti jsou především proto, aby byly přemáhány. Bez obětí, a třeba i velkých, se nedostaneme dále. Člověk se však dokáže obětovat pro toho, koho má rád, neb pro to, co má rád. Bez lásky to nejde. Ani v rodině, ani v obci. Tím méně ve společenství národa nebo církve. Jistě moc záleží na ekonomické reformě, politickém utváření národa, ale jde především o niterné přetváření člověka. Bez této práce se nemůžeme dostat dále.

Svoboda je možná jen v řádu, jinak je anarchií a chaosem. Tento řád musí být v našich srdcích, rodinách, obcích, v parlamentě, ale i v pouhé frontě v obchodě. Musí být v domě, kde bydlím, a v zemi, v níž žijí. Bez změny smýšlení, odpuštění a smíření se nedostaneme dál.

Psáno zpočátku devadesátých let.

Z knihy: