Za novým skřítkem
1.6.2009
Babí stála ve dveřích chaloupky a dívala se na malé stádečko svých přátel, kteří se otáčeli a mávali jí, než zmizeli ve vysoké trávě. Nesli si uzlíky s šatstvem a kouskem bábovky, kterou jim upekla na cestu.
„Seď, Ťapinko, nech je, vždyť víš, zase se vrátí…“
„Byla bych je radši svezla, kdo ví, co je po cestě potká, pro ně je to dlouhá cesta, do jejich lesa je daleko, takoví mrňousové,“ kňučela Ťapka. Babí jí moc dobře rozuměla, teď už věděla docela přesně, co jí chce Ťapka říci. I ona měla strach, aby Drnovcovic rodinu nepotkala nehoda. Vypadali tak malí a slabí. Už je neviděla, jistě nebyli daleko, ale vysoká tráva plná kopretin, polních karafiátků a zvonků je dokonale schovala. A tak se babička otočila, vrátila se do chaloupky, kde jí teď najednou všechno připadalo pusté a prázdné.
Podala Ťapce kousek bábovky, ta ji sice vychovaně držela v tlamě, ale neschlamstla ji, jak by to udělala jindy. Položila hlavu Babí na kolena, držela tu dobrotu mezi zuby, dívala se do babiččiných očí a obě měly stejnou myšlenku: „Vrátí se? Uvidíme je ještě někdy?“
„A nemysli si, že za nimi hned poběžíš,“ řekla Babí, „já vím, že bys je vyčuchala jako nic, ale skřítci teď potřebují čas a klid, to víš, chtějí si žít po svém, jinak by mohli onemocnět. Ona je Holubinka moudrá hlava.“
Slíbili si, že až přijde měsíc prvního sněhu, vrátí se Drnovec se svou rodinou zpátky domů do chaloupky. A bude jich víc.
„Jakpak se bude asi jmenovat?“ zatěšila se Babí a vymýšlela něžná jména pro malého skřítka. Ještě včera tu s Holubinkou seděly a opakovaly si: „Souček… ne… Přeslička… ne… Tavolníček… ne… Bouček… Krupička… ne. Takhle to trvalo skoro měsíc a pořád se jim nedařilo vymyslet, jak by se mohl malý skřítek jmenovat.
„Co takhle Babínek? Po vás, Babí?“
„To ne, to by se nehodilo,“ řekla Babí, ale stejně ji zahřálo u srdce, že ji mají tak rádi.
Za okny se setmělo, udělalo se tmavošedo a do střechy zaťukaly první kapky. Babí i Ťapka si obě jedním rázem povzdychly. „Zmoknou,“ a podívaly se okýnkem na tmavou oblohu, kde se poprvé srazily těžké bachraté a černé mraky a do louky sjel blesk.
Drnovcovic rodina se ještě naposled otočila a chaloupka se zdála být maličká jako skřítčí. Zamávali tedy a Drnovec zavelel „Všichni za mnou do řady, ať moc nepošlapem louku.“ To byla ovšem legrace, protože trávy a kytky se kolem nich tyčily jako les a skřítci nemohli louce sebeméně uškodit, i kdyby chtěli.
Drnovec si nadhodil těžký uzel na zádech, který byl skoro větší než on sám a z kterého se šířila vůně vanilkového cukru. Těsně za patami mu ťapala Drnůvka a nesla uzlíček se šatstvem. Špulda se jí držel za sukni a statně vykračoval, aby stačil Drnovcově dlouhému kroku. Skupinku uzavírala Holubinka, také s notným rancem, a dávala pozor, aby děti někde neodbočily a nezatoulaly se. U srdce jí seděla tesknota po Babí, po jejich bílých vlasech, očích modrých jak jezírka a tichém úsměvu. A vedle té tesknoty se neklidně vlnila radost a prozpěvovala si písničku o malém skřítkovi.
Holubinka si říkala: „Ne, nejsem nevděčná, však se jednou vrátíme, jen trochu pobudem v našem rodném Buku, porozprávíme s přáteli, najdeme si našeho nového skřítka, nasbíráme byliny, oříšky, borůvky a jahody na zimu, postaráme se o všechny sirotky, prohlédneme kolouchům ouška, zoubky a kopýtka, jestli jsou v pořádku, spočítáme ježčata i veverčata, zamáváme hejnům odlétajícím na jih… a taky najdu tu bylinku pro Babí, po které narostou nové zuby“. To totiž chystala Holubinka jako překvapení, neřekla o té vzácnosti ani svému Drnovčkovi. Jen ona věděla o místě, kde tahle divotvorná kytka roste. Skřítkové ji totiž vůbec nepotřebují, zoubky mají jako veverky a vydrží jim zdravé a bílé klidně tři sta let, i skřítčí dědečkové rozlousknou lískový oříšek jako nic. Ale chudáci lidi jsou na tom hůř… Když domyslela Holubinka až sem, málem zakopla o Špuldu, ten se natáhl přes Drnůvku a ta nosem narazila do Drnovcova voňavého rance. A to všechno proto, že Drnovec prudce zabrzdil. On jako první uviděl, že už jsou na břehu potoka, přes který se obvykle přenesli jediným skokem na Ťapčině hřbetě celá rodina najednou. Ale teď to tak jednoduché nebylo.
„Až se nasvačíme,“ řekl Drnovec, „tak to promyslím.“ Shodil ranec a otevřel ho. S vůní louky se smísila nádherná vůně Babiččiny bábovky. Tentokrát Holubinka ani nehlesla. Jen si pro sebe pomyslela: „Ať si pochutná, však je to naposled, od zítřka zase budou jen lístečky, kytky, semínka, šťáva ze šťovíku a čistá voda a můj Drnoveček přestane funět při cestě do kopce.“
Pochutnávali si a potom Drnovec na chvíli zavřel oči, jak byl zvyklý, ale ani nestačil zachrápat, když se Holubinka zvedla.
„Už to mám,“ zaradovala se, „podívej se, Drnovečku, vidíš tamten velikánský lopuchový list? Jeho okraj dosahuje dál než do poloviny potůčku – a z něj bychom přeskočili tamhle – na ten blatouch, co roste u druhého břehu, a pak na kamínek, který se leskne růžově přímo naproti nám, a jsme za vodou… Doslova!“
Drnovec se s nedůvěrou podíval na vysoký chlupatý stvol lopuchu. „To se snadno řekne, vylez nahoru, přeskoč na blatouch a nespadni do potoka.“ Nenápadně mrknul na své bříško. Co naplat, musel první, aby děti viděly, že jejich táta je pořád ještě svižný jak veverák. S rancem na zádech, z něhož po svačině přece jen trochu ubylo, se soukal pomalu nahoru na široký list lopuchu. „Má ta moje Holubinka pravdu, už je nejvyšší čas přestat s mlsotou.“
Konečně se usadil uprostřed listu a oddechoval. Děti byly nahoře cobydup a Holubinka hned za nimi.
„To bych rád věděl,“ dumal Drnovec, „jak to Holubinka dělá, že je tak čiloučká, vždyť jedla u Babí to samé co já?“
„Ale od všeho jenom drobeček,“ smála se Holubinka, která mu jako obvykle viděla až do hlavy. Změřila očima vzdálenost k blatouchu a začala si přece jen dělat starosti.
„Drnovče, ty jsi takový silák, co kdyby ses pokusil hodit ten ranec napřed, až k růžovému kameni, a skočil na blatouch jen tak. Když budeš skákat s rancem, budeš moc těžký a vezme mi tě voda…“
Drnovec se díval na rychlý běh vody v potoce, až se mu trochu zatočila hlava. Musel jí dát zapravdu. I takhle bude mít co dělat. O děti strach neměl, ty skákaly jak luční kobylky, ale s jeho bříškem to nebude snadné. Zvedl ranec nad hlavu, rozpřáhl se ze vší síly a hodil.
Žbluňk…! Bábina bábovka plavala potokem notnou chvíli, než se nacucala a klesla ke dnu. Drnovec za ní žalostně hleděl.
„No co,“ zasmála se Holubinka, „pstruzi budou mít dneska hostinu, a když ne pstruzi, tak starý vodník z údolí.“
Drnovec si pomyslel: „Jen ať neskončím jak ta bábovka!“ Rozběhl se třemi kroky k okraji listu, zaměřil se na blatouch a skočil.
Doskočil jen taktak. Blatouch se pod tou tíhou skoro přelomil. Za chvíli byli všichni za potokem, ani patu neomočili. Drnovec vzal Holubince a Drnůvce jejich uzlíčky a opět vykročil vpřed.
Šli mokrým lopuchovým hájem, občas se pozdravili s některou z místních domorodých žab, kterých tu bydlela celá velká rodina. Tohle bylo dlouhé údolí pro jejich krátké nohy a teprve na jeho konci kvetly šípkové keře a zvedaly se první balvany s borovicemi rostoucími na jejich hřbetech. Až přejdou borový les, čeká je teprve jejich rodná Bučina.
Volala na ně z lopuší stará ropucha: „Nějak se mi to nechce líbit! Cítím mraky – a vodu taky,“ zakládala si na tom, že umí trochu veršovat. „Přijde bouřka a zmoknou vám ouška.“ Byla spokojená, jak se jí báseň povedla.
„To nám tak scházelo.“ Všichni přidali do kroku a natahovali nohy, jak nejvíc uměli, jen aby už byli z mokrého údolí venku a ustlali si v suchém listí, někde pod skálou, pod rozkvetlými šípky.
„Pojďte, pojďte honem, schovejte se ke mně, už to začíná, už se to žene!“ V rozčilení dokonce zapomněla veršovat. Ropucha bydlela v kořenech staré vrby a skřítkům ukázala cestu kousek výš, kde byla v kmeni pohodlná dutina.
„To za chvíli přejde, tohle už znám, snad se sem celá rodina vejde do domečku k nám!“
„No, paní ropucho, umíte krásně mluvit, sám bych to tak nesved,“ obdivoval báseň Drnovec. „Víte co, děti, přespíme dneska tady, po bouřce bude všude mokro a byli bychom zablácení až za ušima.“
Vytáhli z uzlíku svoji starou pokrývku ze zaječích chlupů, uložili děti a pak, když děti usnuly, vyšplhal Drnovec dutinou vrby až nahoru a v modré záři blesků viděl temnotou v dálce rozsvícená okna chaloupky, malá jak svatojánské mušky.
„Dobrou noc, Babí,“ zašeptal, vrátil se k dětem a Holubince a uložil se k nim pod peřinku.
kniha: O statečném skřítku Drnovci
autor: Vítězslava Klimtová
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101151-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
Související články
aktuality
30.11.2024
Kardinál Tomášek - legenda církve v době komunistického režimu
Hrdinou se člověk nerodí, ale stává
Jaroslav Šebek
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun