Communio 4/2011 - Mezi nanebevstoupením a parusií

11.7.2011

Kdo by neznal výrok Ludwiga Wittgensteina: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Jestliže nyní čtenář otevírá číslo časopisu Communio, které se věnuje tématu Kristova působení mezi Nanebevstoupením a Parusií, asi by podle Wittgensteinova kánonu měl být připraven číslo zavřít a mlčet. Nevyplývá totiž z každodenní a bezprostřední zkušenosti dnes běžného člověka; spíše – lépe řečeno – nevyplývá z dnes masově uchopené zkušenosti člověka. Je třeba se vážně zamyslet nad „formátem“ našeho myšlení, mlčení, prožívání, zakoušení i jednání, našeho modlení, obětování se, našeho doufání, milování i věření.

Když se Umberto Eco zamýšlí nad světovým názorem středověku, cituje holandského kulturního historika Johana Huizingy (1872–1945): „O žádné jiné velké pravdě nebyl středověký duch tak přesvědčen jako o slovech, jimiž se sv. Pavel obrátil ke Korintským: Videmus nunc per speculum in aenigmate, tunc autem facie ad faciem. – Nyní vidíme nejasně jako v zrcadle, potom však uvidíme tváří v tvář (1Kor 13,12). Středověk nikdy nezapomněl, že jakákoliv věc by byla absurdní, kdyby se její význam omezil pouze na její bezprostřední funkci či na její fenomenální podobu, a že všechny věci přesahují kamsi daleko do onoho světa. Tuto myšlenku v podobě neurčitého pocitu vnímáme i my, když nám šumění deště v korunách stromů nebo světlo lampy na stole ve chvilce poklidu umožní hlubší vjem, než jsou vjemy každodenní, jež zakoušíme při praktické činnosti. Takový vjem může někdy nabýt podoby chorobné tísně, která nás nutí nazírat věci jako hrozbu či jako tajemství, které bychom měli znát, avšak nemůžeme; častěji nás však naplní poklidnou útěchou a jistotou, že i naše existence má podíl na skrytém smyslu světa.“

 Nutnou dovedností současného komunikujícího světa je umět rozlišovat, co a jak má a chce být sděleno. Zaposlouchat se do veřejné debaty, sledovat vizuálně velmi propracovaná poselství předpokládá poučené oči, uši, úsudek. Jakási zjednodušující exaktnost lidského vyjadřování je na místě v rámci disciplinované lidské činnosti, jež se nazývá vědou. Skutečný a celkový lidský život vyžaduje takové vyjadřování a mluvu, jež se tvoří a formují uvnitř symbolického universa, jak zdůraznil Umberto Eco výše uvedenou citací. Nedávno navštívil Prahu italský teolog a arcibiskup z Chieti-Vasto Bruno Forte s přednáškou o kráse. Tento autor napsal osmisvazkové dílo Simbolica eccelsiale – Církevní symbolika. Chce ukázat, po boku kalvínskému teologovi Karlovi Barthovi a jeho Die kirchliche Dogmatik, že „Bůh stále přesahuje jakékoli lidské úsilí o Něm mluvit: i v úkonu Zjevení se Bůh vyslovuje a současně mlčí, zjevuje se, zatímco se ještě více zahaluje; skrývá se, když s lidmi komunikuje. Je třeba se proto opřít o víru, aby člověk mohl uchopit Boží přesažnost a nechat se poslušně uvést do sice spatřených, ale nevlastněných hlubin, do zjevení Božího tajemství. Tak slovo víry uchopuje společně – symbolicky – zemi i nebe.“

Předběžné úvahy nemají být laciným advertisment získat si snadno čtenáře, ale spíše skutečným upozorněním na závažnost tématu, jakkoli dnes ne právě snadno uchopitelnému. Před oči je nám postaven Kristus, který odchází, aby byl a nebyl přítomen. Kristus, který nám přišel zjevit Otce, jenž je neviditelný, nás může k Otci přivést tím, že se i on stane neviditelným, zmizí z očí. Je překvapivé, že Kristův odchod, „sejití z očí“ nekončí „sejitím z mysli“, ale naopak: jakmile vzkříšený Kristus zmizel učedníkům z očí, „vrátili se s velikou radostí do Jeruzaléma“ (Lk 24,52). Kristus odchází ve znamení žehnání učedníků, a nejen jim, ale všemu stvoření, aby celé stvoření mělo přístup k Otci. „Ve víře víme, že Ježíš nad námi drží své žehnající ruce. To je stále platný základ křesťanské radosti.“

Svět víry není jen obohacením běžného života v jedné nebo dvou nových oblastech, že by víra např. uváděla do světa náboženství nebo zaváděla etický profil jinak beztak fungujícího prostředí. Toho je možné dosáhnou i bez víry, byť s jiným dopadem, než s ní. Víra uvádí do lidského života někoho zásadně Jiného, a tak přivádí člověka k bezpečné transcedenci, tj. k Bohu. Velikost víry můžeme spatřovat v tom, že dodává radost tam, kde by ji člověk nehledal. Radost se počíná a rozvíjí s přítomností toho, kdo je nám milý a na kterého jsme se třeba i těšili. Je možné mít radost z Krista, který není přítomný? Víra nám otevírá takový druh přítomnosti, který vzbuzuje radost z nepřítomného. Radost se pojí s očekáváním a vírou: fyzická nepřítomnost Kristova je zdrojem jen rafinovanější přítomnosti, která nejenže počítá s angažovaností celého člověka, včetně schopnosti vzpomínat a očekávat, ale sama přítomnost se stává dynamickým vedením k Tomu, který je ve své přítomnosti zásadně Jiný: vede nás k Bohu Otci. Kristova naznačená přítomnost prozrazuje jeho jinou, ještě větší přítomnost.

V hymnu Jesus dulcis memoria, sepsaném sv. Bernardem z Clairvaux, se uvádí: Jesu dulcis memoria/ dans vera cordis gaudia:/ sed super mel et omnia/ Eius dulcis praesentia. (Ježíšova sladká památko, ty dodáváš srdci pravou radost, leč srdce těší nad med a všecko, Jeho sladká přítomnost.) Přítomnost, která je ve druhé sloce oděna do jména „Jesus Dei Filius“, je nesmírně živá, natolik, že k ní – ve třetí sloce – směřuje celá řada lidských postojů: kající (paenitens), prosebný (petens), hledající (quaerens) a nacházející (inveniens). Tedy zprvu zdánlivě statická, byť hluboce útěšná přítomnost Ježíše, postupně oživuje ty, kdo do této přítomnosti vstupují. Plná odpověď na Kristovu přítomnost hledá adekvátní výraz, a tak hymnus pokračuje: Nec lingua valte dicere/ nec littera exprimere:/ Expertus potest credere/ quid sit Jesum diligere. Ani jazyk, ani slovo nejsou sto dostatečně vyslovit odpověď na Boží přítomnost. Kdo je ale zasažen Bohem a zakusil ho (expertus), ten ve víře může zjistit, v čem spočívá skutečné poznání Boží přítomnosti: v zamilování si Ježíše (Jesum diligere). Pátá sloka v takto poznaném Ježíši vyznává radost, poctu, a věčnou slávu: Sis Jesu nostrum gaudium/ qui es futurus praemium: / sit nostra in te gloria/ per cuncta semper saecula. Amen.

V rámci cyklu o Ježíšově životě přináší toto číslo čtenářům úvahy nad Ježíšovým životem, který byl – a je – prostoupen dynamickou přítomností Vzkříšeného Pána, zdrojem radosti vyvěrající z Evangelia a pramenem života víry učedníků jednotlivě i společně celé církve. První tři články opakovaně přivádějí čtenáře k základním událostem Kristova působení po zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Francouzský kněz a teolog Henry de Villefranche svoji pozornost zaměřuje na lukášovskou literaturu a ukazuje, jak je možné Kristově přítomnosti porozumět ve světle Lukášova evangelia a Skutků apoštolských. V Praze působící teolog a kněz Angelo Scarano postupně rozkrývá soteriologickou váhu Kristovy přítomnosti. Z janovské perspektivy Kristovu dynamickou přítomnost nahlíží Philippe Van den Heede.

Boží přítomnost vyvolává děj v člověku, který míří na zrod a růst víry. Pečlivé sledování takového procesu sleduje ve svém příspěvku biskup Jean-Pierre Batut. Do světa vědění sv. Tomáše Akvinského, podpíraného a vedeného vírou a pronikavým rozumem, nás zavádí ve Vídni působící teolog Jan-Heiner Tück a zamýšlí se na otázkou přítomnosti nepřítomného. Zdánlivě od jinud je článek z pera zakládajícího člena české redakce Mezinárodní katolické revue Communio prof. Františka X. Halase, ale jen zdánlivě; pojednává totiž o osobě bl. Jana Pavla II., který celý svůj život nechal prostoupit Kristovou přítomností. Poslední text je přeložený výňatek z jinak velmi rozsáhlého díla Hanse Urse von Balthasara. Jde o pasáž z druhého svazku Herrlichkeit, v němž švýcarský teolog načrtává teologický styl jedenácti křesťanských myslitelů, jako jsou sv. Irenej, sv. Augustin, Dionýs Areopagita, sv. Anselm, sv. Bonaventura, Dante Alighieri, sv. Jan od Kříže, B. Pascal, V. Solovjov, G. M. Hopkins a Ch. Péguy. Náš text uvádí do myšlení sv. Anselma.

Z právě uvedených článků vzniklo číslo, které se dostává k rukám čtenářů. Stojí za ním souhra a spolupráce redakce a překladatelů. Chci zvláště poděkovat všem, kdo svůj překladatelský um tomuto číslu věnovali.
Zatímco se připravovalo toto číslo, přišla v předvečer slavnosti Zjevení Páně zpráva o tom, že pan arcibiskup Dominik Duka bude začleněn do kardinálského kolegia. Chceme tedy za celou redakci, též coby členu redakční rady naší revue, panu kardinálovi poblahopřát. Ať je Vám, vážený pane kardinále, milý otče Dominiku, Kristova dynamická přítomnost v církvi a Jeho láska posilou ve vašem poslání a perspektivou pro Vaši službu univerzální církvi.

Prokop Brož


 

Články z čísla:

Lukášovo dvojí vyprávění, jedna teologie dovršení
Henry de Villefranche

Ježíš mezi nanebevstoupením a parusií – s námi a pro nás
Angelo Scarano

Odešel, aby se vrátil - Velikonoční tajemství podle první části řeči na rozloučenou v Janově evangeliu
Philippe Van den Heede

Vzkříšení a nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého jako zdroj teologálních ctností
Jean-Pierre Batut

Přítomnost Nepřítomného - Poznámky k duchovnímu sebezpřítomnění Krista v eucharistii
Jan-Heiner Tück

Jan Pavel II. – strážce tradice a novátor
František X. Halas

Anselmův estetický rozum
Hans Urs von Balthasar


MKR Communio 4/2011 - Mezi Nanebevstoupením a Parusií můžete zakoupit v internetovém obchodě ikarmel.cz


  Všechna dostupná čísla v internetovém obchodě naleznete zde.

Sekce: Čísla vydaná v KNA (2010- )   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: